CIKÁNSKÉ děvče v lesním táboře,
– jak surových tu postav dřímal sbor
a nad ní posněžený tměl se bor,
a hvězdy sněžily se nahoře.
Jak ze sna stýskla žena, zaklel choť,
a odkojenče bylo jako sníh: –
zaslechla hlahol zvonů dalekých,
jak zaleh’ v les a volal na ni: „Pojď!“
I zvedla se, a bosa, ve hadrech
šla lesem, plání, klesla, a šla zas,
kde volal ji ten zvonů velký hlas,
až uviděla temno lidských střech.
A ke kostelu šla, kde jasný svit
se z oken lil a lidé ze všech stran
se sešli v noc, kdy narodil se Pán:
– však ji do chrámu nepustil ten lid.
I zůstala, kde z kostela ta zář
na mnohý bílý dopadala hrob,
kde klidně spal i pán i jeho rob,
a k železným tam vrátkům tiskla tvář.
A v kostele k oltáři přistoup’ kněz,
a od varhan i zpěvu chvěl se chrám:
„Spasitel světa narodil se nám.“ –
On narodil se, – ale kde je dnes?
On nebyl tam, kde jeden pěl, ten spal,
a jiným led z tvrdého srdce tek’
dnes na mžik přes líce. – On u vrátek
tam s ubohým cikánským děckem stál.
A z půlnoční když lid se vracel zpět
zas na svých tisíc zmrzlých, tvrdých cest, –
On tam, kde miliony bílých hvězd
zářily věčně, – děcko své si ved’.