Ty’s malé ještě poupátko
a já již velký matky syn;
znáš slunce teprv drobátko
a já již chladný hledám stín.
Ty s úsměvem zříš na ten svět,
já odnaučil již se smát;
já s rozbitým se vracím zpět,
tvůj člun chce teprv v běh se dát.
Ty sotva srkla’s žití mok
a já již často jed v něm ssál;
ty díš: Dřív blaha mnohý rok!
já: Mír kéž hned mi pánbůh dal!
Tvé s rosou kalich květinný,
mé srdce číš, v ní lávy var;
mně číš rozbili v střepiny
a v hruď se rozlil krev a žár.
Ty studánka, já potok z hor;
já mladý muž, ty dítě jsi;
znám šírý svět, ty hruď svou skor:
či láska má tě neděsí?