JSEM chudý hoch, až za vsí bydlím kdes
ve staré chaloupce, již stavěl děd
a byl tam živ, jak my jsme živi dnes,
můj otec, matka a nás dětí pět.
Tak volný je tam pohled do nebes
a vzdálen tak ten celý širý svět.
My u nás jíme jenom černý chléb,
můj otec pracuje, má matka též;
pluh mého otce a mé matky cep
vždy oral, mlátil jenom cizí rež,
z níž klas k nám nepřišel; – ni cizí hřeb. –
Však pod krov též k nám nevstoupila lež.
Má matka modlí se, však nepláče,
když otec unavenou chýlí skráň;
u chudých nemůž býti jináče,
jest u nás v rodu už ta tvrdá dlaň.
I ze mne chce mít otec oráče;
mně matky líto, však jsem hrdý naň!
Jsem chudý hoch a nuzný mám jen šat,
však pro náš stav je toho šatu dost;
jej děd měl, otec, dost mne bude hřát
přes zim a lidských očí mrazivost.
A otec můj mi nemoh’ více dát
než prostý mrav a prostou poctivost.