NIC není bolno tak, – ač málo vnady
pro všední život má ten prostý list, –
jak v šerém zraku ubožáků číst,
když večer v světlé dívají se sklady.
I ať tam jest co na chudičkém stolu,
i ať tam skvost anebo květina,
kus teplé látky, hračka dětinná,
ty oči vpíjejí se. – Potom dolů
je sklopí v dlažbu, – a jdou mlčky dále.
V tom poesie není naposled;
kdež hledat jí v těch vráskách bídou vrytých
však, vidím-li ten plachý, smutný hled,
tu líto mi těch lidí neskonale,
jimž sousta nespadne se stolů sytých,
ni hadřík, hračka pro ty děti malé,
a na trnitou cestu jeden květ.