Nic není bolno tak, – ač málo vnady
pro všední život má ten prostý list, –
jak v šerém zraku ubožáků číst,
když večer v světlé dívají se sklady.
I ať tam jest co na dost skromném stolu,
i ať tam skvost anebo květina,
kus teplé látky, hračka dětinná,
ty oči vpíjí se – pak sklopí dolů
se v dláždění a mlčky kráčí dále.
V tom poesie není naposled;
kdež hledat jí v těch vráskách bídou vrytých!
však, vidím-li ten plachý, smutný hled,
tu líto mi těch lidí neskonale,
jimž sousta nespadne se stolů sytých,
ni hadřík, hračka pro ty děti malé,
a v cestu trnitou ni jeden květ.