Těch velkých, přísných mistrů středověku
duch nepoddajný ve snech zbožně pilných
se svěřil kamenu. – Nad útisk silných,
– jak i to nebe chmurno ke člověku, –
mrak protkli kopím kathedrálních věží.
Hněv bouří krotnul, na kamenné květy
se roně deštěm slitování. – Světy
tam hvězdné září, zem jak ve tmách leží.
Své, chráme Karlův, zvedáš obří témě
nad srdcem mohutným, jež dole bije
od věků k věkům, – k Bohu tvého lidu,
tak vážný, velký, svatý, v bouři, klidu,
jak v tmách to srdce, jak ty tvrdé šije
té šlapané a nepoddajné země.