V matčině sukni, kalmuk po dědouši,
na hlavě zbytek beranice šedé, –
a ona celá ve plachetce hnědé
jdou sněhem návsí jak dva chocholouši.
Kde kalužka, tam přenáší ho k souši;
kluk jako ráče, děvčátko tak bledé –
a nyní k nám ho koledovat vede
a v předsíni se ozval hlásek mouší.
A koleduje; – druhý pípá v tichu:
„Veselí blahé nastalo nám nyní...“
– Ti malí koledníci jsou tak k smíchu!
až na ty oči bojácné a divé – –
– A nepouštějte chocholouše dříve,
než ohřejou a najedí se v síni!