KRŮPĚJÍ krve s čela Trpitele,
jak tryskla z pod hloží, a zemí vpita
ustydla v drahokam: – ten kámen svítá
pln temnoty – i vítěznosti skvělé.
Té české krve v granát zkamenělé,
co vpila jí ta půda věkovitá!
jak nikde ve světě ta krev tu slita:
jen ve skále! – však v srdcích není déle!
Ty rudý, temný, stkvoucí drahokame!
co už tě jen pro dívčí cetky máme? –
Ó mužové, vy, tepny ochabené, –
což krve krůpěje tam není jedné?
– ni té, jež ve tvář se neb k srdci žene,
když studem rumění a hněvem bledne?