Byl pěkný den, večerní klid,
den první velkém na moři,
poslední ještě barvil svit
to Tříjehelné předhoří.
A ticho – vody v odběhu
a vod se skroužil lem.
„Jak daleko jsme od břehu?“
„„Před chvilkou znikla zem.““
Odvrátil zrak, kde spjal se kruh,
a z prsou se mu vyrval ston:
„Dřív chránil já tě a tvůj bůh,
teď chraň, matičko, sám tě on!“
Již kolik dní tak ve běhu,
a ještě žádný plavby cíl –
„Jak daleko jsme od břehu?“
„„Můj dobrý pane, tisíc mil.““
Dost daleko to věru již,
by pukla při tom lidská hruď,
„Mé děvče, mi si zvykli blíž,“ –
setřel si slzu – „s bohem buď!“
Kol moře jen a nebe je
a v dáli plachty stín se skryl;
„Či dál nás nesly peřeje?“
„„Jsme, pane, na dva tisíc mil.““
Zamával rukou v divoku:
„Můj dobrý druhu, budeš sám
těch pout rozbíjet otroků –
budeme spolu až kdes tam!“ –
A dál loď žene větru dech
a zem již stoupá blíž a blíž.
„„Hle, pane, již tu volný břeh,
přec dočkal jste se jednou již.““
„Ba volná zem, však cizá přec,
má vlastní slouží v otročí,
já nepad’ v své a vyhnanec
na cizou půdu nevkročí!“ –
Na moři kruh – se stěžně hlas
„Muž v moři!“ – líně ozve se,
jej zachránit však není čas,
ve chvilce přístav zavře se.