Byl kdys Honza král –
a on kraloval,
že ho sedlák na svém stole
hrudkou maloval.
Jeho celá zem
rájem byla všem,
a v tom ráji nejšťastnější
on na trůnu svém.
Ráno si naň sed’,
žezlo svoje zved’
a dvořanům narovnával
nakřivený hřbet.
Byl-li žebrák zde
žádat právo své,
„Kdyby mne to říši stálo,“
Honza vzkřik’, – „je tvé!“
Po té práci rád
šel se nasnídat,
ale děcko v celé říši
nesmělo mít hlad.
Krajíc svůj si vzal,
řek’: „Jsem sice král –
na, sedláče, – jez ty první,
ty’s ho vyoral!“
Měl své vojsko též,
a byla to řež,
když se tak někomu chtělo
do Čech na loupež!
Po vojně však řek’:
„Každý z nás byl rek,
složme pány generály
zas do škatulek.
Domů každý z vás
odebeř se zas
orat, kovat, děti chovat,
ostatní vem ďas!“
Když jim která z vlád
chtěla právo brát,
udělali revoluci,
Honza ved’ je rád.
Tak to bylo, když
Honza měl svou říš’, –
škoda, že jen ve pohádce
a tak dávno již!