Buď vítáno mi na stokrát,
ty, mojí duše jitro, –
tak dlouho práh’ jsem po tobě,
až svitlo jsi v mé nitro!
Mé hvězdy jedna po druhé
mi zacházely zvolna,
a zbyla jen ta vzpomínka,
tak bolná, ach tak bolná!
Já v žádný den už nevěřil,
tak nebe bylo stměno,
tu vzešla’s ty, má dennice,
má duše ty, – má ženo!