BRATŘI.

Dvé bratří bylo, synů matky jedné rovných si tělem, duší každý jin’; jeden jak orel na skálu kdy sedne a druhý orla v jezeru jak stín.

Ten jeden vratnou hnal se v výšinu s povrhou hledě na to, co je dole; ten druhý zas rád bloudil po údole a ke rtům tisk’ i zvadlou květinu.

Ten jeden tlukot srdce bouřlivý jen svého znal – ať v tísni jiné je; ten druhý sotva kdy se usměje, když pod lístkem se spadlým červík zakřiví.

Dvé bratří bylo – orel na skalině a orla stín v jezera tmavém klíně. Ten v bouři jenom švihá perutí, ať snáší dál jej přes zrumené kraje;

druhý se každým vzdechem zarmutí, jímž srdcí lidských hloubí rozryta je. A jedné matky přec to děti obě, jež s dávné výše sklesla v ponížení

a otčímské teď upíc ve porobě vzhrdu i výš v svém pojí utrpení. A dětem choré matky zželelo se, ač oba ved’ snad různý pocit k tomu:

ten snad by zmocnil otcova se domu, ten matce aby přispěl v krutém lose. Povstali oba proti otčimu a jeden slovy děti křísí druhé,

vzkříšené vede druhý ku činu, až uvolněna matka z vazby tuhé. A první v políbení přitisk’ matku, a dí, že konec na vždy s jejím žalem

a druhý zmocnil otcova se statku, ten první synem, druhý stal se – králem. A král si druhé sehnul k úklonu; jen jeden šíji v prach si nestele

a král si soudném used’ na tronu a před ním zbujník čeká ortele. „Bratře, jen slovo tvé a volným’s zas, vždyť jedna, jediná přec krev v nás bije,

ač zasloužená toga hruď mou kryje ten purpur neutlumil srdce hlas – Jen jediné té myšlenky se zhosť na to, co nestrpím, by vzalo změny,

jen zapomeň nedávnou minulost a zapomeň na lid ten zotročený! Zanech té luzy, srdce, bez citu jež křičí jen a za úsměvem těká,

již lapíš v jednom zlata zákmitu, jíž chleb když schází, „volnost“ křičí tu a tam jak pes na vše, co kol jde, štěká, hoď chleba kus a zvolej: Milý jez –

a uvázeš je znova na řetěz! Zanech té luzy, tam co pádí skoky, kde jiný dít jí musí: Vás co’s bolí, kdos tmou a pouty vaše vodí kroky.

„Být musí jinak“ vstříc mu zahlaholí! tu žoldnéř najatý se zjeví s holí a na vše strany se to rozutíká, jen prorok nechán v rukou násilníka.“

„Či nevidíš, jak plazí dnes ti sluzi, jichž víc jsem od včíra své hřbety ohnulé jim srdce vzalo zlato otrulé jich hanbu oblekl jsem v titule –

o bratře, chraň se bezsrdcé té luzy a setři jen to povrhání s lící a podej ruky mi – jsme smířeni a já tě své posadím po pravici

a po mně první budeš v uctění.“ – „„Odhoď ten purpur – ten purpur odhoď, bratře, té luzy horká krev se na něm pálí, rozbij ty perly, co tě leskem šálí

a hořky jsou jak slzma, když je natře. – Zašlap ten diadem, jenž jako zmije se vine vlasem ti a sevírá železným kruhem tisíceré šíje

a myšlenky jim z mozku užírá! Zahoď to žezlo, shroť podnoží tronu, to žezlo, jež jim hanbu v čelo sází, ten trůn, jenž jako můra sny je mrazí

a šťastná prsa dusí milionů! Buď bratrem jim, veď bratrským je slovem, a nehoň v poslušnost je jako zvěř, buď bratrem jim a lepším’s-li jim svěř,

jak žíti ve světle, ne chřadnout pod okovem. Že lidmi jsou, je uč, že volnost v nich a nebude jim třeba proroků a uč, že není pánů, otroků

a vlastní krev nezradí žádný z nich. Nelákej k sobě zlatými jich kazy, nechtěj, by vlastní zločin všeliký byl lichotnými stlumen pokřiky

a šelma se ti k nohoum nepoplazí. Sřekni se myšlenky, že v světě chátra, jíž pánem být kdos moc má jedinu a já tě k prsoum zase přivinu

a já tě budu věčně ctít – co bratra.““ Na trůnu sedí král a hlavu kloní a ruka v křeči v purpur vtíná se a prsa dmou se v horkém zápase

čelem mrak myšlenek – zář koruny se honí. A již se smyká koruna pomalu a již královská toga strhána – tu zadrnčí jak hromem okna sálu

a před palácem zní to „Hossana!“ A vskočil král, – již svit jen koruny mu s čela hleděl „Ha, slyšel’s ji, tu myšlenku tvé luzy?! Tvé slovo poslední?“ –

– „„Já dopověděl!““ „Ty’s děl svůj ortel – odveďte ho, sluzi!“ A jedním skokem král seskočil s trónu a před palácem hřmí to: Král buď ctěn!

a král se smavě kloní na balkonu; zas křik – v něm uvnitř tichý domřel sten.