Bratři.

Dvé bratří bylo, synů matky jedné, rovných si tělem, duší každý jin; ten jeden orel, jak když v skálu sedne, ten druhý v jezeru jak orla stín.

Ten jeden vratnou hnal se v výšinu s povrhou hledě na to, co je dole; ten druhý zas rád bloudil po údole a ke rtům tisk’ i svadlou květinu.

Ten jeden tlukot srdce bouřlivý jen svého znal, – ať v tísni jiné je; ten druhý sotva kdy se usměje, když pod listem se spadlým červík zakřiví.

Dvé bratří bylo – orel na skalině a orla stín v jezera tmavém klíně. Ten v bouři jenom švihá perutí, co snese dál jej přes zrumené kraje;

druhý se každým vzdechem zarmutí, jímž srdcí lidských hloubi rozryta je. A jedné matky přec to děti obě, jež s dávné výše sklesla v ponížení

a otčíma teď úpíc ve porobě vzhrdu i výš v svém pojí utrpení. A dětem choré matky zželelo se, ač oba snad ved’ různý pocit k tomu,

ten snad by zmocnil otcova se domu, ten matce aby pomoh’ v krutém lose. Povstali oba proti otčímu a jeden slovy děti křísí druhé,

vzkřísené vede druhý v činy mu a uvolněna matka vazby tuhé. A první v políbení přitisk’ matku a dí, že konec navždy s jejím žalem,

a druhý zmocnil otcova se statku, ten první synem, druhý stal se – králem! – A král si druhé sehnul k úklonu, jen jeden šíji v prach si nestele

a král si zlatém used’ na trónu a zbujník před ním čeká ortele. – „Bratře, jen slovo tvé a volným’s zas, vždyť jedna, jediná přec krev v nás bije;

ač zasloužená toga hruď mi kryje, ten purpur neutlumí srdce hlas. – Jen jediné té myšlénky se zhosť na to, co nestrpím, by vzalo změny,

jen zapomeň nedávnou minulost a zapomeň na lid ten zotročený! – Zanech té luzy, srdce bez citu, jež zná jen křik a za úsměvem těká,

již lapíš v jednom zlata zákmitu, jíž chleb kdy schází, „volnost“ křičí tu a jako pes na vše, co kol jde, štěká, hoď chleba kus a zvolej: Milý, jez, –

a uvážeš je znova na řetěz! – Zanech té luzy, tam co pádí skoky, kde jiný dít jim musí: vás co’s bolí, kdo s tmou a pouty vaše vodí kroky?

„„Být musí jináč,““ vstříc mu zahlaholí, tu žoldnéř najatý se zjeví s holí a na vše strany se to rozutíká, jen prorok nechán v rukou násilníka.

Či nevidíš, jak plazí dnes ti sluzi, jichž víc jsem od včíra, ty hřbety ohnulé? jim v místo srdci zlato otrulé, jich hanbu oblékl jsem v titule. –

O bratře, chraň se bezsrdcé té luzy a setři ryz ten povrhání s lící a podej ruky mi – jsme smířeni a já tě své posadím po pravici

a po mně žádný ty jak v uctění!“ – „„Odhoď ten purpur – ten purpur odhoď, bratře, té luzy horká krev se na něm pálí, rozbij ty perly, co tě leskem šálí

a hořky jsou, jak slzmi kdy je natře. – Zašlap ten diadem, jenž jako zmije se vine vlasem ti a sevírá železným kruhem tisíc robů šíje

a myšlénky jim z mozků užírá! Zahoď to žezlo, zhroť podnoží trónu, to žezlo, jež jim v čelo hanbu sází, ten trón, jenž jako můra sny je mrazí

a šťastná prsa dusí milionů! – Buď bratrem jim, veď bratrským je slovem a nehoň v poslušnost je jako zvěř, buď bratrem jim, a lepším’s-li, jim svěř

svobodu ve světle, ne v temnu pod okovem; že lidmi jsou, je uč, že volnost v nich, a nebude víc třeba proroků, uč je, že není pánů, otroků,

a vlastní krev nezradí žádný z nich. Nelákej k sobě zlatými jich kazy, nechtěj, by vlastní zločin všeliký byl lichotnými stlumen pokřiky –

a šelma se ti k nohoum nepoplazí. Sřekni se myšlénky, že v světě chátra, jíž katem být král moc má jedinu, a já tě k prsoum zase přivinu

a já tě budu věčně ctít – co bratra!““ – Na trónu sedí král a hlavu kloní a ruka v křeči v purpur vtíná se a prsa dmou se v horkém zápase,

čelem – mrak myšlének – zář koruny se honí. – A již se smyká koruna po málu – a již královská toga strhána – tu zadrnčela hrom jak okna sálu

a před palácem zazní: Hossana! A vskočil král – svit již jen koruny mu z čela hleděl, „Ha, slyšel jsi – tu myšlénku tvé luzy?! – Tvé slovo poslední?“ – „„Já dopověděl!““

„Ty’s vyřk’ svůj ortel – odveďte jej, sluzi!“ – A jedním skokem král seskočil s trónu a před palácem hřmí to: král buď ctěn! a král se smavě kloní se balkónu;

zas křik – v něm uvnitř tichý domřel sten.