BOŽE, věčný správce všeho,
už’s mne zbavil žití pout,
z údolí mne slzavého
voláš, musím poslechnout;
všeho tady zanechati,
před Tvůj trůn se odebrati
na Tvůj velký soud.
Daleká se cesta zdála,
udeřil hlas hodiny,
přišla mi tak z nenadála,
za okamžik jediný;
tělo zpět se vrací k prachu,
duše letí plna strachu
v nebes výšiny.
Slabou Jsi ji stvořil, Pane,
nemohla vždy letěti
po Tvé vůli svrchované,
hřích šel dobru v zápětí;
ale Ty’s měl péči o ni,
slituješ se, jak se kloní
otec k dítěti.
Jak, když hasne světlo denní
a znoj každý pomine,
každá starost, utrpení
ve spánku se rozplyne,
svatý mír dej těžké hlavě,
ať života po únavě
v Tobě spočine!