TY’S odešel, když k nám přichází vesna,
k nám slunný den a ty’s odešel spat;
hle, sněženka již probouzí se ze sna,
já skřivánka už slyšel zazpívat,
a právě když s tou písní vzlét’ jak střela,
já doslech’, tvá že píseň osiřela.
A šla ta zvěst po širém českém kraji,
já nevím, jak se dotkla srdcí všech,
já jenom vím, po našem luhu, háji
že píseň tvá šla jako jarní dech,
a kraj když chvěl se zimních vichrů letem,
že ty’s jej celý obsypával květem.
A rozlétly se jako hejno ptáků,
ty tvoje písně českou krajinou,
a ty jsi pěl jak slavík za soumraku
tou noční, mrtvou, hluchou tišinou,
a nad krajem když rozbřesklo se ráno,
ty’s umlknul, – mělť slavík dozpíváno.
A písní jinou hlaholí kraj širý;
kde ty jsi lkal, tam jiní vítězí,
kde’s doufal jen, tam pevné teď jsme víry;
jen ať tvé lásky pevné řetězy
jsou kotvou všem! – a ty’s co zřel jen v snění,
ten kraj se zastkví jarní pod zelení!
A ty’s ji sel, – kdo může přát si více?
a se sněženkou odešel jsi spat,
a pod náš krov se vrátí vlaštovice
a letos bude slavík klokotat
už přes tvůj hrob. – Ty uslyšíš ho ze sna,
až kdys ti poví, – že je v Čechách vesna.