Je můj hlas jak hlas je zvonu
v noc, kdy Bůh se na svět zrodil,
a kdybych s ním v poušti chodil,
v posledním by zazněl stonu:
„Jedna krev nás, bratři, víže,
přitulme se k sobě blíže!“
V srdci mém to sálá, hoří
jako v sopce před výbuchem,
a já chtěl bych sopky duchem
aby to v tom Slávském moři
v každé kapce zajitřilo:
aby se přec v jedno slilo!
Jsme my jak ty holubice,
pro luňáky jako ony?! –
Našich srdcí miliony,
našich páží ještě více –
každé někde v poutech chví se,
a ty páže nespojí se!
Jsme my jak to listí v jeseň,
kde je v světě bouře které,
každá do nás vichrem pere,
každý z nás je jinam nesen. –
Proti nám jsou všichni v zbroji,
my nebyli nikdy svoji!
Od Urálu do Šumavy,
k vlnám Baltu od Adrie,
kde jen Slávské srdce bije,
není, které nechuraví –
Každý na nás cos si vlastní:
my nebyli nikdy šťastni!
Roste na tom božím luhu
svoboda pro všechny lidi,
z naší krve jiní klidí,
jenom my jsme národ sluhů!
Co jste seli, přece skoste,
také pro nás volnost roste!
Jako bouře lesy kácí,
kráčí osud přes národy,
a na naše lípy v hody
usedají bouřliváci,
slétají se níž a níže,
blíže k sobě, bratři, blíže!