DVĚ stě tisíc mužů stojí jako skály,
dvě stě tisíc jako mrak se vstříc jim valí.
Dvě stě tisíc mozků s každé strany hoří:
či mrak sdrtí skála, či blesk skálu sboří.
Čtyřikrát sto tisíc rtů se kletbou šeří
a jak očmi vlků jedni druhých měří.
Mračivých tu vršků proti sobě dvé je
a na každém vršku jeden král se směje.
A s obou těch vršků skly v dál pozíráno
a král králi dává tajně dobré ráno.
Tvářemi se mračí, zraky planou záští,
ale ruce tisknou v purpurném se plášti.
Dva králové s vršků pokynuli dlaní,
čtyřikrát sto tisíc vzduchem houklo zbraní.
Deset tisíc vzkřiků vzduchem rozléhá se,
oběma to králům jako hudba zdá se.
Tisíce se ženou přes tisíce padlé,
oběma to králům jako na divadle.
Na stotisíc mužů druhé v útěk buší,
jeden král se směje: „Dobře jim to sluší.“
Jeden král se směje, výše trůn si staví,
jej král druhý přišed, poklonami slaví.
Na tisíce mužů na pláni se válí,
a dvé králů na zdraví si pije s generály.