BÍLÉ hvězdy nebem chodí,
hvězdáři je počítají,
ale ony jdou, kam Bůh je vodí.
Květy rostou, umírají,
vidíme to, nám jich líto;
ony znovu v našem srdci vyrůstají.
Bílé hvězdy nebem spějí,
prokmitají, – zanikají. –
Kde to srdce, v kterém nemizejí?
Lidské srdce, květe mžiku,
blednoucí jak hvězdy ráno,
pojmeš i ty hvězdy v jejich zniku!
Lidské srdce, k smrti zralé,
hloubané, však nikým nezhloubáno,
kde to srdce, – ty kde žiješ dále?