BEŘ vše, co tvoje!
Na poli žití
nutno se bíti,
chceš-li nést z boje
svou skývu chleba,
svou chvilku blaha,
svůj sen a bdění.
Nasadit třeba
svá prsa nahá
až do umdlení.
Však beř, co tvoje!
Toť heslo boje.
A divu není
v matném tom víru,
že ruka sahá
po číši míru
neztrpklé zlobou,
tmy do náručí
když klesá mdlobou.
Tu jako tiší
hlas když se slyší,
– tak zimní dobou
vichřice fičí: –
„Konec už boje!
Zde pohár žluči.
Co se ti příčí?
Je také tvoje!“