A přece zas vás pozvedá
z hlubin mrákotné tísně
až k nebesům, až za nebe
křídlem lehounké písně.
Co byli byste bez něho,
– co on by bez vás byl v světě?
vy tělem, on je perutí,
a spolu orlem jste v letě.
Co v srdci dávno vyznělo,
co sen už nevrací v noci,
to vzkřísit zas a oživit
je v básníkově moci.
On hvězdný kmit v svém srdci chyt’,
– jdou mraky před ním honem;
on v srdce vaše udeří,
pohřebním, svatebním zvonem.
Přes hroby dávno zapadlé,
jak spíte, vichřice kvílí; –
v tom svistne mech a cinkne plech
a mrtví jak by vám žili!
Ti mrtví dávno pohřbení,
ti druzi vašeho mládí –
– vy smrti jste se děsili,
a teď byste umřeli rádi!
Siro je tady ve světě,
tam nebude svět sirý? –
– básník k vám slovem přistoupí
a sklene most vám víry!
Ve vaši slast, ve vaši strast,
ve vaší siroty muky
on víru seje lidskosti,
– a vy své věrouky.
Po jedné druhá z vašich věr
z Bohů dělá si bůžky,
– však básník je všechny provléká
nitkou perlové stužky.
Po perli perla opadá,
navléká perla se nová,
však v jedno pojí všechny je
ta prostá lidskosti slova.
Z objetí jejich vyšinout
nemohou světů se osy,
a je v nich lesk a je v nich stesk,
jak večer v krůpěji rosy.
Ta zatmí se, ta zastkví se,
– a pablesk, vřelý či chladný,
zdaž zemí vpit, či k hvězdám kmit’,
– cos tuší, – však neví žádný!