Co pěvci jsou vaše rozbroje,
záští a vaše války?
to prázdný hon, – on naslouchá
tajemným hlasům z dálky.
Co zem, co váš mu malý svět? –
on bloudí ve hvězdném tému,
pel zlatý s křídel andělů
do dlaní padá jemu.
A jak tak v oku nebesa
a v srdci vesmír má celý,
tu vaše řeč a lopota
mu jsou jak v oulu včely.
On jako děti vodí vás,
všude, pomalu, v spěchu;
když měkce jdete, nevíte,
kdo cestu ustlal vám v mechu.
On jako muže vodí vás
v práci – a krvavé pole;
vy nevíte, kdo první střás’
okovy od nevole!
On vodí krále, žebráky,
jak byli, jsou v tu dobu,
on k slávě vodí národy
– a stojí na jich hrobu.
On vašim srdcím dává směr,
on řídí vaše vědy:
i v Newtonu šel Newton jen
Newtonu básníku v sledy!
Co v cifrách končí záhadou,
on písmem nebe si vysní;
– však přijďte mu tak na mžik jen
s upřímnou, lehounkou písní.
Jen tak s tím malým popěvkem
jak srdce někde ho snilo,
když bylo štěstím vršité,
anebo ve smutku bylo; –
Přijďte mu s prostým příběhem,
jenž mluven prostými slovy,
jak puklo srdce někomu,
aniž se kdo o tom doví;
Přijďte mu s vlasem šedivým
na zralém ku hrobu klasu,
po mladém zašlém životě
s kadeří zlatého vlasu;
Přijďte mu s úsměvem dítěte,
s křivdou a žebráka steskem, –
– a s hvězdnaté své výšiny
on dolů sražen jak bleskem!
Ten lidský bol, ten lidský stesk,
ten zápas neskonalý, –
jak proti němu ve svých snech
– ten básník jest tak malý!