VÍC procítil jsem, než jsem pěl: jeť píseň opravdivá jen jiskra, která vyšlehne, a plamen v duši zbývá.
A básník, jak své radosti v něm taví a své žaly, jest bohatší než země král, – když srdce schází králi!
On pokladů má v srdci svém, jak v kouzelném kdes hradu, že nenašli jich v Indii, ba ani v Eldoradu.
Je shledal v žití výšinách i v smrti tmavém lůně; – však nedosáhne norec sám až do nejhlubší tůně.
Tam skryta perla nejdražší jest v korálovém kvítí, on tuší ji, on vidí ji, však nemůže ji vzíti.
On, norec, rukou krvavou i někdy se jí chopí, však než ji vznese na povrch, mu zmizí beze stopy.
Vy v zemi šachty kopejte až tam, kde není větru, a básník ještě pod vámi vždy o tisíc je metrů.
A on zas, kovkop ve skále, jenž slouchá noční tiší, byť nejhloub’ se byl prokopal, vždy dále skřítka slyší!
A báseň, to je pohádka jak poslouchána dítkem, a básník zlato zahodí, – jen dále za tím skřítkem!
A lidé perly seberou i zlato, jak tu vzplálo, a pěvci, jenž je vykopal, to stále, stále málo.
A co mu za to můž’ dát svět? a dí-Ii: „Vše ti snesu!“, on za to třpytnou perličku by nedal v rudém vřesu.
Až ucelí se, utuhnou, on hrstí hodí je světu, – leč nejkrásnější zůstala v nejhlubším kalíšku květu.
Rozhodí perel na tisíc z duše a z oka co rosy – však proto přece nemněte, že o almužnu prosí.
To žebrák není u domu; on sám je, který dává, a věřte, v chvíli pravdivé že cetkou mu i sláva.
On sedí zlatém na prahu, co má, to musí dáti, a béře jenom, za stejné když stejným zas se platí.
Za úsměv úsměv, za slzu zas mužnou slzu v oku, za hloubku hloub a za proud proud v tom žití dravém toku.
A ten, kdo nemůž’ hvězdou být, on přece svítí v šeři, byť jenom jako světluška, jež zakmitne se v keři.
Byť tomu, sám kdo kráčí tmou, jen na cestu se kmitla, byť jako rosná krůpěje jen v řasách se mu chytla.
Byť jen se kmit’, byť zůstal skvít se jak ta dráha mléčná: svým jménem pěvec jest jen zvuk, – však píseň, ta je věčná!
Cookies on Poetry Cove