Básník a svět.

Víc procítil jsem, než jsem pěl, jak o každém to platí, jenž bohat, jiným rozdává a málo co má bráti.

A boháč, věřte, básník jest, a třeba jste se smáli: je bohatší než země král, – když srdce schází králi!

On pokladů má v srdci svém, jak v kouzelném kdes hradu, že nenašli jich v Indii, ba ani v Eldoradu.

A rád je všechny rozdává – ba že až na to stůně! však nedosáhne norec sám až do nejhlubší tůně.

Tam skryta perla nejdražší jest v korálovém kvítí, on tuší ji, on vidí ji, však nemůže ji vzíti.

On, norec, rukou krvavou i někdy se jí chopí, však než ji vznese na povrch, mu zmizí beze stopy.

Vy v zemi šachty kopejte až tam, kde není větru: a básník ještě pod vámi vždy o tisíc je metrů.

A on zas, kovkop ve skále jenž slouchá noční tiší: byť nejhloub se byl prokopal, vždy dále skřítka slyší!

A báseň, to je pohádka, jak – poslouchána dítkem a básník zlato zahodí, – jen dále za tím skřítkem!

A lidé perly seberou i zlato, jak tu zplálo, a pěvci, jenž je vykopal, to stále, stále málo!

A co mu za to můž’ dát svět? a dí-li: „Vše ti snesu!“ básník by za to perličku rudého nedal vřesu.

Až ucelí se, utuhnou, on hrstí hodí je světu, – leč nejkrásnější zůstala v nejhlubším kalíšku květu.

Rozhodí perel na tisíc z duše a z oka co rosy – však proto přece nemněte, že o almužnu prosí!

To žebrák není u domu; on sám je, který dává, a věřte, v chvíli pravdivé, že cetkou mu i sláva.

On sedí zlatém na prahu, co má, to musí dáti, a béře jenom, za stejné když stejným zas se platí.

Za úsměv úsměv, za slzu zas mužnou slzu v oku, za hloubku hloub a za proud proud v tom žití dravém toku.

A ten, kdo nemůž’ hvězdou být, on přece svítí v šeři, byť jenom jako světluška, jež zakmitne se v keři.

Byť tomu, sám kdo kráčí tmou, jen na cestu se kmitla, byť jako rosná krůpěje, jen v řasách se mu chytla.

Byť jen se kmit’, byť zůstal skvít se jak ta dráha mléčná: to jméno pěvce jest jen zvuk – však píseň, ta je věčná!

Co pěvci jsou vaše rozbroje, záští a vaše války? to prázdný zvuk, – on naslouchá tajemným hlasům z dálky.

Co zem, co váš mu malý svět? – on bloudí ve hvězdném tému, pel zlatý s křídel andělů do dlaní padá jemu.

A jak tak v oku nebesa a v srdci vesmír má celý, tu vaše řeč a lopota mu jsou jak v oulu včely.

On jako děti vodí vás, všude, pomalu, v spěchu: když měkce jdete, nevíte, kdo cestu ustlal vám v mechu.

On jako muže vodí vás v práci – a krvavé pole: vy nevíte, kdo první střás’ okovy od nevole!

On vodí krále, žebráky, jak byli, jsou v tu dobu, on k slávě vodí národy – a stojí na jich hrobu.

On vaším srdcím dává směr, on řídí vaše vědy: i v Newtonu šel Newton jen Newtonu básníku v sledy!

Co v cifrách končí záhadou, on písmem nebe si vysní, – však přijďte mu tak na mžik jen s upřímnou, lehounkou písní.

Jen tak s tím malým popěvkem jak srdce někde ho snilo, když bylo štěstím vršité, anebo ve smutku bylo. –

Přijďte mu s prostým příběhem jenž mluven prostými slovy, jak puklo srdce někomu, aniž se kdo o tom doví.

Přijďte mu s vlasem šedivým na zralém ku hrobu klasu, po mladém zašlém životě s kadeří zlatého vlasu.

Přijďte mu s úsměvem dítěte, s křivdou a žebráka steskem, – – a s hvězdnaté své výšiny on dolů sražen jak bleskem!

Ten lidský bol, ten lidský stesk, ten zápas neskonalý – jak proti němu ve svých snech – ten básník jest tak malý!

A přece zas vás pozvedá, z hlubin mrákotné tísně, až k nebesům, až za nebe křídlem lehounké písně.

Co byli byste bez něho, – co on by bez vás byl v světě? vy tělem, on je perutí, a spolu orlem jste v letě.

Co v srdci dávno vyznělo, co sny nevrací v noci, to vzkřísit zas a oživit je v básníkově moci.

On hvězdný kmit v svém srdci chyt’ – jdou mraky před ním honem: on v srdce vaše udeří, pohřebním, svatebním zvonem!

Přes hroby dávno zapadlé, jak spíte, vichřice kvílí – v tom svistne mech a cinkne plech a mrtví jak by vám žili!

Ti mrtví dávno pohřbeni, ti druzi vašeho mládí! – vy smrti jste se děsili, a teď byste umřeli rádi!

Siro je tady ve světě, tam svět nebude sirý? – – básník k vám slovem přistoupí a sklene most vám víry!

Ve vaši slast, ve vaši strast, ve vaši siroty muky, on víru seje lidskosti, – a vy své věrouky!

Po jedné druhá z vašich věr z Bohů dělá si bůžky, – však básník je všechny provléká nitkou perlové stužky.

Po perli perla opadá, navléká perla se nová: však v jedno pojí všechny je ta prostá lidskosti slova.

Z objetí jejich vyšinout nemohou světů se osy: a je v nich lesk a je v nich stesk, jak večer v krůpěji rosy.

Ta zatmí se, ta zaskví se, – a pablesk, vřelý či chladný, zdaž zemí vpit, či k hvězdám kmit’ – cos tuší, – však neví žádný!