Má bába už jak s vrby na potoce
na pavučince suchý list se chvěje:
že křídlem pták by svál ho do ručeje,
ba písenkou, až z jara zaštěboce.
Ve dne jen sedí, nespí celé noce,
čte ze žaltáře, o vánocích pěje,
vždy sama, nikdy kroku za veřeje,
jen na hřbitov si dojde jednou v roce.
A teď ta bába už má oči sklenné,
a celý den se modlí po paměti:
za děti, vnuky, za ty jejich děti,
za děda, který třicet let už v hrobě,
za všechny, kdož jsou smutni v této době,
– a za ty, na něž nikdo nevzpomene.