Až bude vyrčeno to slovo poslední,
až zcela setmí se, neb znovu rozední,
až bude skončeno a nic už v zápětí, –
se země nepůjdu, – jen z lidské paměti.
To ucho bez slechu, ty oči bez vidu,
ty ruce bez hnutí, to čelo v poklidu: –
chvilku jen vzpomene kdos ještě na jméno,
a bude vyrčeno a bude skončeno.
„Zamžené dálavy, hvězdnaté výšiny!“–
Doufají, zoufají... nic neví jediný.
Země se přichýlí, – zas matka, – k dítěti:
se země nepůjdu, jen z lidské paměti.