AŽ bude krásný, slunečný den
a střemcha a višně po kraji kvésti,
zas jednou z města vyjdu si ven,
abych se poohled po zašlém štěstí.
Půjdu tam do kraje, kde starý hrad
do řeky hledí ze tmavých lesů
a na tebe budu vzpomínat
v rozkvetlých fialkách, ve mladém vřesu.
Tam ke mně promluví ta slunná zem
zas těmi smavými, drahými slovy,
jak jsem je vdechnul na rtu tvém, –
kraj ten mi všechno, všechno zas poví.
Tvou líci ruměnnou, slunečný svit,
ta slova zvučící jako zpěv ptačí,
vidím je, slyším zářit a znít:
„Jen když mne miluješ, mně navždy to stačí.“ –
Ach lidské: „na vždy“ – toť luzná báj, –
zbude jen hořké: „S bohem buď, štěstí!“
Půjdu se podívat v ten slunný kraj,
jak nad ním budou fialky kvésti.