K nám přicházíval, když se peří dralo, nás dětí hejno starocha se bálo a schoulilo se, kde jen skrýška tmavá: bylť hrobník, němý byl a lysá hlava
tak vzpomínala na umrlčí lebku. – Vždy u krbu si used’ na otépku a hlava ta, zle nějak neduživá, jak svědčila by „tak!“ se stále kývá
a zas jak „ne!“ se vrtí v okamžiku, to stále, jako vídali jsme chvěti se hnědý list na holém ořešníku. – Jej kmotrem zvali naši a my děti:
„Kmoch Ano – ne“, – jak u dětí to bývá. Sed’ u krbu a přikládal tam louči a dým jak vstoupal, kotouč po kotouči, on, němota, jen do ohně se díval
a veselý když hovor hlučel kolem, on, zamyšlen, vždy jenom tak tu býval, jak myšlénky by šly tím jeho polem, a lysou hlavou vrtěl jen a kýval. –
A od zpěvu když došlo na strašidla a děsem v žilách krev nám dětem stydla, tu ptali se ho, – on co tomu říká: zdaž viděl jinak ležet nebožtíka
ve shnilé rakvi, než jak ho tam dali, – zdaž samovrahy, zeď jak přelézali se dostat chtějíce do svaté půdy? a potrhaný rubáš čouhat z hrudy
a kostlivec v měsíčnu na věžičkách neb mrtvých mši v půlnoci o dušičkách a jiný strach za padesát těch roků, co okopával tak to pole smrti. –
A on jen hlavou kývá a zas vrtí, vrtí a kývá, divného cos v oku. – A náhle vstal, – všem ruku podal němý a když mu řekl děd před veřejemi:
„Až zas ti bude smutno, brachu stará, tam u hřbitova, než dočkáme jara, jak’s bez ženy a dětí, vítán věru zde budeš dlouhých, zimních za večerů,
ať není tebou zrovna veseleji; ty přijdeš zase, viď, můj brachu stará? –“ on hlavou kýv’ a vrt’ a zmizel v šeru a zimní vzduch v síň zavál od veřejí –
Tak dávno tomu, – když se rozpomíná! Sny dětství prchly, – skoro život celý. V své pole zašel hrobník osamělý, motyku jeho zakopala jiná
a na tu jiná už se strojí nyní. – A žití krb jak zvolna dohořívá, a rozhlížím se v stínech prázdnou síní, jak viděl bych tu kmotra zas, mi bývá.
Však není to víc on; – to Život sedí tu u krbu a do oharků hledí. – A náhle beze slova pozvedá se a ptám se: „Kmotře, přijdete-li zase,
dnes, zítra, někdy? – a jak zde se stmívá, snad někde ráno, smutném po večeru?“ – A on, jak němý jde, jen hlavou kývá a vrtí: – Ano – ne – a mizí v šeru.
Cookies on Poetry Cove