Anna Potocká.

Květ jabloně se zvolna v trávu chvěl a na nejvyšším suku zpíval pták, a skrze suky slunce západní se proudilo jak zlatou záplavou. –

Vzduch vlahý byl a příjemný a tich, jen lehkým vánkem mluvě do duše, jak zalehá do husté trávy luk. Ve stínu květem bílé jabloně

seděla v trávě Anna Potocká a vyšívala svatební svůj šat. Na jejích lících rozhostěn byl klid jak v líci těch, v jichž duši jaro jest;

tak snivý, blahý, vážný zároveň jak jaro samo; – též tak plný tuch. A v takové jak duše náladě nám všechno bližší, každý boží tvor

i květ i tráva, řečí mluvíc k nám svou vlastní, však v té chvíli naší též že cítíme, jak s nimi jedno jsme: tak bylo jí, jako by celý svět

v tu chvíli žil a dýchal v jedno s ní. I jak teď oči zvedla od práce a rozhledla se travou u nohou a spatřila tu bujnou květů směs,

žluťák a zvonky, sléz a jitrocí a pomněnky, a spatřila již teď tak mnohý, záhy podlomený stvol a na všem zvadlý jabloňový květ,

tak rozsypaný jako první sníh: tu bylo na mžik jí, jak v šerou hloub by žití nahledla; – však na mžik jen. Pak přes líce jí úsměv přeletěl

a utrhnuvši sama jeden květ, jak jeho tvar a zvláštní podoba na šaty jala se ho vyšívat; a děla tak: „Zde bude se mnou žít,

co se mnou květlo v jaru lásky mé, i bude se mnou žíti v zpomínce, až napadne ten stáří mrazný sníh.“ Na jabloni teď zvučně zapěl pták

a strhal pásmo matných myšlenek a naslouchala; – potom poznovu se v práci vnořila – a myšlenky jak dříve zalétaly v budoucnost,

tak nyní vracely se v přešlý čas a na šatu jak vyvstával ten květ, tak před ní ležel obraz života. I viděla se bědnou sirotou,

svou matku, otce dávno pohřbeny, a ona jak tu zbyla jako pták, jenž hnízdo má, však více ničeho. I cítila těch cizích rukou chlad

a hledů nepřízeň a prázdno slov těch, kdož jí otcem, matkou měli být, však děcku již jí byli cizotou. – I viděla, jak z děcka dospěla

a jak byl spuštěn rodinný ten dvůr, v němž cizí ruka vládla tolik let, a jak ten cizí, chladný, krevný rod se v záští loučil s dvorem Potockých.

Však teď se rázem všechno zjinačí – a jak tak všechno v mysli zvracela, tu po chvíli se zrak jí zakalil pol štěstím, pol tou bolnou vzpomínkou,

však štěstím víc; – a jako chvěje list se dechem větru, aniž sám ví jak, tak na rtech se jí píseň zachvěla: „Leť mi jen, kvítečku, od ruky leť,

kdyby mne matička viděla teď, což by v tu chvíli ty staré oči se štěstím zarosily. V hodinu večerní, v hodinu ranní

vzpomínám na tebe, vzpomínám na ni – na tě, můj milý, jak by tě ty staré ruce pohladily. Matčina slza, nevěsty smích,

což smutna je svatba bez jednoho z nich, leč, tys můj v mále a my se milujem neskonale! Než routa odkvěte, než skvitne vřes,

dávno už ruce spojil nám kněz – „Na dlouhé štěstí! žežulko! – až budem z chrámu se vésti.“ Leť mi jen, kvítečku, od ruky leť,

zdali nám po letech bude jak teď, – vždycky jak nyní, až přijdu podívat v starou se skříni? –“ Na jabloni teď náhle zmlknul pták

a na ovrubu šatu padnul stín – a ona, ruce sepnouc do klína, se zadívala v modrou, dálnou dál, kde přes les táhlo hejno hrdliček

a kroužilo jak oblak sněživý. A ona jako ten, jenž ve snu zří milenou podobu, se usmála a zase jako ten, jenž zbudiv se,

pojednou spatří státi u lože, co ve snu ještě vřelej miloval, než může v žití být, – pozvedla zrak tak plný štěstí, blaha, neviny, –

neb ten, jejž právě viděla v svém snu, tu stál, jak žil – A ona povstala a upřela mu v oči dívčí zrak a děla: „Štěpáne, tys hodným byl,

že’s přišel ke mně právě v tento mžik“ – a děla: „Jak byl krásný ten můj sen!“ – A on jen řek: – (to nebyl jako on, a oči těkaly mu sem a tam

a nemohly se dívat v důvěře v ten její dívčí, otevřený zrak – však hanbou ne, neb on tu stál, jak žil a co měl v tváři, měl v svém srdci též –

leč stál tu, jako nepevnosti pln je ten, kdo v srdci slova cítí trn, jež vzpírá se tak drsně vejít v ret, neb ví, že jistě zraní do krve

a nechce tak; – však přec to musí být) – a řek: „Má Anno, musím jíti v dál, jít daleko a musím jíti hned, neb žehne mne jak uhlí řežavé

ta půda zde a nelze podívat se nikomu mi z lidí do očí, ač vím, že mohu vrátit jejich hled a z duše čisté, Anno! – leč, jdu v dál

a vrátím se, já k tobě vrátím se a k nim se vrátím, Anno, abych pak jim teprv vrátil jejich drsný hled a tobě pohled tvůj“ – a jeho hlas

se zdusil v slzách – Ona stála jen, vše poslouchajíc jako prázdný zvuk, jak nasloucháme větru šumění, jenž víc a méně hučí stromovím,

tu svane list, a tu ulomí sněť, a teď, kdy náhle zahučel, – jen v ráz, v tu chvíli zlomil nejdražší nám štěp. I hleděla naň, neptala se proč

a nic se neptala, jen hleděla do čiré dáli, kde ty hrdličky nad modrým lesem bílé kroužily, a hleděla, jak hledí do čira

zrak, v němž se taví duše – A ten zrak teď náhle v oči jeho vhroužila tak upřímně, jak může dítě jen a přec tak pevně, jako může ten,

kdo nelhal nikdy – a co miloval, jen miloval, že nenacházel lež! „Je Štěpáne jen týden před svatbou, však, jestli roky bude týden ten,

vím, že se vrátíš – a já budu šít, a zde ten šat, až u oltáře kdys se dotkne stupňů, – jestli vzpomenu, pak odpuštěn ten velký bude žal,

jejž přines mi ten den a mnohých víc –“ A Štěpán šel – a ona upřela oči v tu dálnou tmavící se hloub, kde zapadlo to hejno hrdliček.

Rok minul – léto, jeseň, zimní čas a s větrem vlahým navrátilo znov se jaro zpět – a bylo překrásné, jak jaro bývá vždy; – nějaký květ

má pro každého; a každého dlaň tak po něm sahá, přitiskne jej v ret. – A na jabloni zase zpíval pták a ona v den, jak v onen před rokem,

tam vyšívala svatební svůj šat – a mnohý květ, jenž nebyl před rokem, tam našel místa; – rosná krůpěj též. A za rokem zas jiný minul rok

a jiný zas, – a on se nevracel a nedal zprávy; – z lidských řečí jen to znělo, jen jak potok povídá, přes každý jinak hrče oblázek,

a stichne v ráz – : Že našel štěstí své ten chudý Štěpán kdesi za mořem; a z tůně jak se potok nevrací, že nevrátí se domů také on.

Však ona čekala a věřila a věděla, že kdyby moře hloub jej pohltila, on se vrátí zas, neb slíbil tak; – a šaty svatební

jen šila dál a dál tak míjel čas. A míjel jako proudy jarních vod, jež rozrývají květné lučiny a berou květ a rýha zůstává –

A mezi zvonky, sléz a jitrocí a fialy a růže šípkové vyšila Anna kvítek zeměžluč a rosy na něm jako v podvečer.

A v modrotmavou, hloubící se dál, kde tměl se les a tměla obloha, svůj upírala tmavý, šerý zrak tak mrakavý, jak na lukách je tůň,

když kráčí noc a není žádných hvězd – A nebe bylo jako jedna tkaň tam za lesem a les se odrážel od ní jak němý, nepohnutý stín.

A jak tu hleděla tak do dáli a cítila těch dlouhých roků chod a nepohnutou, šerou přítomnost, tu bylo jí, jak večerní by chlad

byl náhle v hloub jí duše zamrazil – a na bílém jak šatu svatebním ležela v klínu horká v dlani dlaň, tu vyhrkly jí slzy do očí

a skrápaly na kmentový ten šat. A jak tak němé byly její rty, tmavou jí myslí táhla píseň ta: „Když tak je vůle tvá, nech tedy milování,

jen ještě jednou dej mi drahou ruku svou, ať ucítí ten pal na horoucí mé skráni, a slza padne-li na drahou ruku tvou, vždyť to na neshledání!

A Bůh tě opatruj, kam kroky tvé se sklání, kdekoliv postojíš u Jeho podnoží, – mých stesků zapomeň, slyš jen mé požehnání, má hlava jednou též se k míru uloží

a potom na shledání!“ – I bylo jí, jako kdy loučí se se stromem květ, – tak volno bylo jí; a přec se loučí jen ten svadlý květ,

anebo ten, jejž v předčas urve bouř. I šla a zavřela ten bílý šat do truhly, již zdědila po matce, by neotevřela jí nikdy víc. –

A jak to víko truhly zavřela, tu zdálo se jí, že je zavírá nad celým životem – a od těch chvil byl v jejích prsou nepohnutý klid.

A on se vrátil; – tak šel lidský hlas, leč jí ten hlas byl jako větru šum, jenž od strniště táhne jabloní, když byl už podzim všechny listy svál

a haluz byla suchá, bezkvětá a dlouho v klínu země dřímal květ a dřímal pokojně – svůj dočkav čas. A takto šly ty lidské pověsti:

„Ten chudý Štěpán, boháč vrátil se, však nešťasten a s ním se vrátilo malounké děvče, – bůh ví kde je vzal.“ A Štěpán boháč statek zakoupil

hned vedle Potockých a tak tu žil, všem znám a všechny znaje jako dřív; jen té, jež dřív mu byla blízká tak, – a srdci bližším nic nemůže být –

a teď tak vzdálena, neb moře víc je dělila ta hradba kamenná, jen jí nepohled nikdy tváří v tvář. A za ten rok, co tak tu Štěpán byl,

si pravili: „O deset sestár let.“ A podzim byl a Anna Potocká spřádala len a přadla tenkou nit a pravila ku staré Markétě,

jež stará byla Potockých jak děd a u krbu si ruce shřívala – a děla k ní: „– Ten bude dobře spát, kdo jednou v to se plátno uloží,

tak měkké je, a vlhce spředené –“ A stará služka ruce sepjala a děla: „Nehřeš, dítě, jiní jsou, jimž pán Bůh ještě větší seslal žal –“

A v tom se dveře otevřely v síň a bled – a přece byl to krásný muž, ač zlomen tak ty dveře otvíral, – v síň vstoupil Štěpán: – „Já se navrátil

a ostatní suď mezi námi Bůh! –“ A ona hleděla, jak hledíme na toho, jenž nám v srdce ublížil a přec nemůžem ublížit mu my,

a hleděla naň, jak by vešel ten, jejž dlouho čekala a věděla, že chvíle přijde, sem kdy vstoupí k ní, a hleděla naň, jako hledí zrak,

když duše pokojna je v hlubinách. A podala mu židli u krbu. A Štěpán sed a v oheň upřel zrak a mluvil zvolna, každý váže hles,

ať v očistu mu padal, nebo soud. – A vzpomenul na blahý večer ten, kdy bylo zrovna týden před svatbou a on tak šťasten, jak jen můž’ být muž,

kdy dívce může říci: Ženo má! – a srdce plné záře slunečné a naděje a v život důvěry, v ten jarní večer vcházel do sadu,

kde ona šila svatební svůj šat. – A jak tam vcházel, ruku na lati tu jak se někde za ním ozval smích a slovo ostré, chladné jako nůž

mu vjelo do srdce: – „Hle Štěpán tam, ten žebrák Štěpán, ženich Potocké! toť hezké věno! – kterým pozlatí si peří své ten otrhaný páv –“

A v něm v to slovo sedla všechna krev a on tu stál a nemoh ohlednout se po nikom, neb z lidských zraků všech se viděl šklebit tu svou chudobu

a jejích dívčích zraků zapomněl – a hlavou hučel jizlivý ten smích a krev se zdivočila v tento mžik a myslel jen – a víc nemyslel nic –

jak s „V hrdlo lžeš!“ – ten lhavý úsměšek v líc nestoudnou by moh jim hodit zpět! A tak že hodil i to srdce své a štěstí její a šel v dálný svět

tam za mořem, kde bídný jest jen ten, kdo srdcem bídný – a tam pracovat chtěl k úmoru a pak se vrátit zas a říci jí: Jak živ je nad ní Bůh,

by odpustila mu ten velký žal a říci jim, že chudák, žebrák víc se nejde šatit statkem Potockých. A tak že šel – a štěstí přálo mu

a pak byl mužem, – mužem byl! – ó muž! A ta, jíž chotěm byl, že zemřela; však její hrob že není spuštěný, neb vlídná byla, jak je krotký pták,

– a tak s tím ptačím zrakem zemřela. A on se vrátil s děckem sirotou a po letech šerého života a po všem zlu, co on učinil jí

a po slzách a marném doufání a pro to její žití zmařené, že přišel k ní, by moh ji odprosit. A ona, byť nemohla manželkou

mu nikdy být, – byť je i oddal kněz – by matkou byla jeho sirotě! A Anna děla jenom: – „ Štěpáne, v ten jarní večer pod tou jabloní,

se skončil mého žití krásný sen – však tvému děcku, – chci mu matkou být.“ A jak mu nyní ruku podala a on tu ruku tisknul v ruce své,

tu skrápla slza na tu jeho dlaň – a byli rozloučeni na věky. – A Štěpán odešel a chřad a chřad a v příštím jaru zemřel; – do rakve

jej uložili v plátně, běleném na sněhu v zimě: – „Měkce bude spát, kdo jednou v to se plátno uloží.“ A z toho plátna druhý bílý kus

složila v truhlu Anna Potocká, až ona bude, jako teď je on. – I Anna byla matkou sirotě a vzpomínajíc na to děctví své,

jí věrnou matkou byla dvakráte. A dívka dospěla, jak v poli květ. A večer byl, zas v krásný jarní den a jabloňové suché na sněti

dvé šveholilo černých vlašťovek, a povídaly si; – to ví Bůh sám, co mají si ti ptáci povídat. A pod jabloní Anna Potocká

zas vyšívala bílý k svatbě šat a modrých zvonků došívala tam, svatebních zvonků plnou ovrubu. A druhý den, v tom šatě svatebním,

v tom šatě někdy Anny Potocké, šla do kostela dcera Štěpána. A Anna stála za ní za matku a hleděla na stupeň oltáře;

– však dítě z všeho nevědělo nic a v jeho tváři slunce úsměvem se zračil celý žití klid a svit. A ona, jak tu stála za matku,

jak stupně dotknul svatební se šat, jen viděla ten děcka svit a klid. A v srdci bylo Anně Potocké, jak viděla by celý život svůj,

– a nebylo v něm čeho odpouštět.