KDYŽ s mroucího se skrádá
chvit žití poslední
jak s prchající hvězdy
svit, právě v přededni,
A člověk v jiných krajích
již bloudit počíná,
tu anděl smrti nad ním
svá křídla rozpíná.
A vlídnou ruku klade
na čelo v mrákotě,
by snilo ještě jednou,
o zašlém životě.
A tíhnou různí snové
tak zvolna, pomalu,
jak podzimkové mlhy
po svadlém úvalu.
Jak podzimkové mlhy
sežloutlé přes trávy,
a každý chladnou slzu
na brvách zůstaví.
A jako matka k děcku
se anděl uklání:
„Zda žít chceš ještě dále
tu hračku k zoufání?“
Ta slova jsou jak šelest,
když den se utiší,
z těch, u lože kdo pláčí,
jich nikdo neslyší.
Však mroucí ten je slyší
a dí: „To dostačí“ –
a smrti anděl zvolna
mu oč zatlačí.