Pojď sem, tvůj zrak jen hoří,
tvé ruce chladny jak mráz,
pojď, pověz, co tě souží,
snad oběma nám bude snáz’.
Tvůj ret, ten je tak měkký,
tak měkký, tak chladný, tak tich,
tvé oči mluvit chtějí
a líc tvá je jako sníh.
To jedno kruté slovo,
já nevím, jak jsem je řek’,
co zničilo vroucí tvou duši,
tvé sny, tvůj mladý věk.
V to naše krátké štěstí
nám nasypali jed;
já přec jen nebyl vinen vším,
jak na to teď hledím zpět!
Mně také život to stálo,
když v rakev jsme tě oblekli –
a bylo by stačilo slůvko –
a my jsme si je nikdy neřekli!