CO štěstí, žalu měl kdy český krov,
svou dílnou nechal’s jásat, lkát a snít:
hru dítek, úsměv dívčí, krbů klid,
vzruch práce, – až k té písni na hřbitov.
Leč nejhloub zněl z pod kladiva ti kov,
když ohlas minula jím začal hřmít;
to dunělo jak rány mečů v štít,
to rachot vozů vzduchem otřás’ znov’.
Syn lidu, lučním kvítím podle cest
jsi věnčil jeho trpělivou skráň; –
leč, jak to šlo o českou prsť a čest,
dub věkovitý rozčesla tvá dlaň
a vtiskla oštěp v tuhou českou pěsť
v boj proti všem za vítězící zbraň.