ŠEL’S jako všichni jdou, ti lidé práce,
jak u nás všichni jdou tak tiše v chladnou zem,
s tím českým srdcem svým, s tím dělným životem,
z něhož ti zbyl jen úsměv resignace.
Jak plavec na přídě jsi hleděl do tmy čira,
jen spásu hledaje té lodi zborcené –
v tom bouř tě splavila; – to žití ztracené!
Což pak je po tom nám, že pro nás někdo zmírá! –
Že pro nás kdo byl živ, a úder každé žíly
že jemu rodil bouř’, by jiným rodil klid, –
což pak je po tom nám, – těch mrtvých nechme být, –
my o jejich se práci neprosili!
Mocný to padnul dub, – být nechme to, co padlo!
ať jeden český hrob zas tráva pokreje.
Však zeleněji se tam osev zastkvěje,
až přes něj hluboce kdys půjde české rádlo!