A nos amours.

A nos amours! – můj příteli, jak naše sklenky zazněly v té zlaté mládí době! Když ten pil Frankské svobodě,

ten velkým mužům v národě, my v koutku ťukli sobě: A nos amours! A nos amours! – víš, Lucilla

jak tobě srdce rozryla svým bleskným, černým okem? Ty’s jako stín jí chodil v sled, já dýku sobě koupil hned,

to na souboj s tvým sokem! – Oh, l’ âge ďamour! Měla tě ráda, – vzal ji sok a minul potom mnohý rok,

než opět jsme ji shledli; tak byla smutná, uchřadlá, zrak vyplakán, tvář zapadlá, jak s manželem se vedli –

Adieu l’amour! Však láska děv jest jitro jen, dnem zářivým jest láska žen, tak milý a tak sladký –

my oba šťastni byli tak, leč před večerem přišel mrak, svit štěstí byl tak krátký – Ah, nos amours!

Tam po tvých lesích kvete vřes, – mně je to všechno jako dnes, ač nad žitím se stmívá; však nejkrásnější z vidin všech

nás dosud blaží v našich snech, jak den se připozdívá – Ce songe ďamour! To život nebyl veselý,

však po letech zas, příteli, jak vzpomínáme spolu: ten pohár zde plať životu, ten našich srdcí tlukotu

a ten ve štěstí, bolu à nos amours!