TY’S poupě jitrem zrosené,
mne úpalu již kloní tíž,
ty slunečno po vedru dne,
já chladný soumrak hledám již.
Ty úsměv jen máš pro ten svět,
já odnaučil již se smát,
já s rozbitým se vracím zpět,
člun tvůj chce teprv v běh se dát.
Tvé rty jen svlažil žití mok
a já už často jed v něm ssál;
ty díš: „Dřív blaha mnohý rok.“
já: „Svatý mír kéž Bůh mi přál!“
Tvé s rosou kalich květinný,
mé srdce číš, v ní lávy var:
až rozbije se v střepiny,
zda nespálí i tebe žár?
Ty studánka, já slap, jenž rve,
já chladný muž, ty dítě jsi,
znám svět, ty sotva srdce své,
a láska má tě neděsí?