Ty’s malé ještě poupátko
a já už velký matky syn,
ty slunce teprv, drobátko,
a já už hledám chladný stín.
Ty úsměv jen máš pro ten svět,
já odnaučil již se smát,
já s rozbitým se vracím zpět,
člun tvůj chce teprv v běh se dát.
Ty’s ret nahnula v žití mok
a já už často jed v něm ssál.
Ty díš: dřív blaha mnohý rok,
já: mír kéž hned mi pán bůh dal.
Tvé s rosou kalich květinný,
mé srdce číš, v ní lávy var
až rozbije se v střepiny,
zda tebe též nespálí žár?
Ty studánka, já potok z hor,
já chladný muž, ty dítě jsi,
znám svět, ty srdce vlastní skor’,
a láska má tě neděsí?