NÁMĚSTÍ pusté; pozdní noční stíny
s prvního jitra šerem zápasíce,
se srážejí od domů lomenice
a těžce ulehají do hlubiny.
Tou hluší jde jak poslední zvuk rány;
neb těžkým šerem táhne to jak chvění,
jež hluchnouc, tetelí se od lešení,
kam tupě hledí domy s každé strany.
Nad Týnským chrámem zoře úsvit prvý
od hlubokosti nebes pruhem hoří,
a věží dvé ční v nebes žhoucí zoři,
jako dva prsty volající krví. –
Stíny se kupí u lešení lemu,
a nad ním, světlaje se v ranní šeři,
pochmurné věže od kovových dveří
schod vede k špalku, černě zastřenému.
A u sloupu, těch dveří na zámkoví
zrak upírajíc, – stojí Smrť a čeká:
v dlaň jednu hlava níž se k jílci smeká...
a v druhé chví se věnec vavřínový.