„To divný západ byl na horách tenkrát kdes’! Bor šuměl sladce tak a nachem svítil vřes...
Já výš’ a výš’ jsem šel, kde vítr sláb’ a tich’, mír blahý večera jak na vše kolem dých’.
K nebesům v úžasu zrak můj se náhle vznes’ k přeludu čarnému dvou křídel andělských!
Tak skvělou oblačných kdo růží hru kdy zřel? Kdo v tvar ten zázračný je v čistý azur schvěl?
To nebyl přelud jen ni zraků pouhý klam! Tam anděl klečící svá křídla vzpínal sám,
jak táhlý zvonů hlas z údolí vzhůru zněl, a výhně slunečné žár zvolna has’ i plam’.
A pod ním nad lesy v modravém kouzlu par tam hory Alvernské jsem lepý spatřil tvar,
i z dřeva, ze slámy, hle, Františkovu chyš, kde osamělý strom své větve zvedal výš’.
Tak mocný oblaků já nezřel dosud čar, ač slunce zapadlo a večer vzcházel již...
V městečko vešel jsem. Tam údiv, bázeň, vzruch. „Co říci chtěl nám jen, Bůh Otec, Syn i Duch?“
Ta křídla zázračná... v oblacích chyška ta na hoře posvátné. Těch libých ptáčků sta!
Jak spěli výš’ a výš’, jak chvěl se v písních vzduch! Z Assisi František! Zářící stigmata!
To divný západ byl. Já na kolena kles’. Pak dál jsem do hor šel, zvěst blahou lidem nes’,
a cestou v srdci mém o slunci zpěv mi zněl. Na vše, co tížilo, jak bych byl zapomněl!...
Byl kámen bratrem mým, sestrou bystřina kdes’, brat měsíček mne ved’, jenž v druži hvězd se stkvěl.“
Cookies on Poetry Cove