Veselé ženců zpěvy
v polích již hlaholí.
Já naslouchám jim chvíli –
a srdce zabolí...
Bez hlesu k zemi klesá
za klasem zlatý klas –
v průsvitném kraji lesa
jak zmírá slunce jas.
Tak maně na svou sklizeň
v té chvíli vzpomínám.
Na duše skleslé touhy,
na marný srdce plam’ – –
A v červánků mdlé záři
již svého žence zřím!
V příšerné, svrasklé tváři
s úsměvem jizlivým...