Sněžnou plání saně letí
s rolničkami v metelici.
O své dávné lásce snící
– on i ona – jako děti
svěží růže mají v líci.
Slunce plá ve vloček změti.
Končina to z jejich mládí,
po letech kam zabloudili!
Mnohý ač je vlas už bílý,
vzpomínky zas k lásce svádí.
Vítr chechtá se a kvílí,
koně o závod s ním pádí!
Víska jako Betlem v dáli,
s hradní troskou, se zvonicí.
Co vše chtěl by jí tu říci!
Jak jí ohněm zraky vzplály,
o polibcích prvních snící!
Do pokrývek hloub’ se halí.
Mlčí lada, skalin tesy,
rolničky jen křepce hrají,
koňům hřívy větrem vlají,
vraní skřeky slábnou kdesi.
Jak by blížili se k ráji,
modřínové pějí lesy...
Saně letí horskou plání,
k doubravě se slunce chýlí.
On i ona – s milou milý,
rty své sklání k její skráni.
V červáncích se rdí kraj bílý
v sněžných vloček mihotání...