Nad prejzy střech pohádkou středověku
věž trčí klášterní. Loggie z renesance
do dvorku hledí sličná, plná vděků,
kde haraburdí, smeť, a v koutu tráva.
Z ní lípa staletá se zvedá, smavá,
a z klícek kanárů zpěv tryská do romance.
Kdys’ patriciů sídlo, blahobytu,
teď chudé hostí jen, i žití trosečníky.
Však píseň veselá den celý zní tu.
Též o vtip žahavý nebývá nouze,
a za večerů ryčně tak i dlouze
v hlahol i žert a smích kvíkají harmoniky.
Zákoutí omšelá! Z nich poesie
jak sladce hovořit dovede k básníkovi!
Z kamenů, balustrád i zvonů melodie
či z kvítí polního za okny chudých,
z chrp, koukolu a planých máků rudých,
jež lidských o srdcích mu víc, než chtěl by, poví!