Zapomenutá... ztracená...
v snu se mi náhle objevila
zapadlých časů z bezedna!
A pohorský kraj smavý s ní,
v němž rozvalina groteskní
nad skalou šerou čněla bílá –
Kdys Puškina jsem čítal tam
– svět rád měl tehdy jeho básně –
vtip růžový, slov pel a klam.
Alt dívčí v podvečer tam zněl,
zpěv rond a toužných pastorel
a v světlý les se snášel hlasně –
Podzimní vítr vane už,
illuse všecky rozmet krutě,
co ještě srdce čekat můž’?
Z jiných jak světů hvězdný zrak
proč v tvář mi hleděl, dlouze tak,
jak v půlnoc hodin tluk zněl dutě?
Ne, nebyla v něm výčitka,
ni vášeň, krve melodie,
leč čaromoc, ta, která tká
kouzelný závoj chmurám dnů,
cíl poslední kdy v dohlednu:
zář smírná věčné Poesie!