Tak podivným vše zdá se, omšelým.
Bez purpuru kdes v mhách se slunce plazí.
Strnisky nad vsí černý stéká dým,
bez výčitky kříž strmí nade srázy.
A není, nač bys vroucně pohleděl
v chvíli, jež včera zraky zamžila ti.
Jak zmrtvěl by kraj celý, zkameněl;
jen ocel blýští v dál’ běžící trati.
A není touhy v chladném srdci tvém. –
Kam červánků dnes růže napadaly?
Svých vroucích snů jdeš klidně hřbitovem.
Kde však tvůj stesk? A mladé tvoje žaly?