Víš, potkali jsme ji tehdy
na zapadlé stezce.
Byl teskný večer
a nikde ni hvězdy.
Šla lehce. Plachetka větrem jí vlála,
nebylo slyšet ni kroku.
Mstivým zrakem pohlédla na naše štěstí!
Přešla, zmizela...
Pak vyšla luna – kouzelná princezna.
Tiše nás opředla modravým závojem
a zachmuřila se.
Cesta se stáčela klikatě k řece,
jez kde svou tesklivou hučel si píseň.
Cosi nás táhlo přistoupit blíže,
dívat se do vln...
Tam dole, na břehu, někdo tak zoufale plakal!