Tak maně kdos’ to jméno vyslovil.
Podivně znělo večera v mdlém tichu.
Jak její stín by se tu zastavil,
naslouchal trpce druhů zlému smíchu –
ve zracích bolest, rety zkřiveny
a jako k ráně ruku napřaženu.
Že byla léta, lásky slunné dny,
kdy bylo možno věřit tomu jménu...
však přišel kdos’, by těžce poranil,
když v duši nalil vášně prudké jedy.
A nebyl nikdo, kdo by zachránil,
když hlad se počal šklebit na ni bledý...
Zněl hovor dál. Park smutný byl a tich’,
svit západu mdle probleskoval chvojí.
Jak naposled by nemocný se zdvih’,
by mrtev složil těžkou hlavu svoji.