Ah, ty šedé, dávné sny!
Mrtvá byla města, v zelené záři, a bylo v nich smutno.
A má duše vcházela, s bojácným výrazem v očích,
v očích pijících starou, dumavou krásu. –
Tam – bylo vždy pusto. – V temných ulicích nelkala vášeň
při svitu rudých lamp. A po náměstích nehlučely davy
a ve chrámech neječel falešných proroků pathos.
Bloudívaly tam modravé stíny –
mrtvých a slavených reků – s orlími zraky,
stkvoucími bílými štíty. –
A závoje mdle splývaly přes tváře krásek,
světic a hříšnic s plavými, zlatými vlasy – – –
Tu liliji chtěl jsem utrhnout,
jež kvetla samotna, za zlacenou vysokou mříží
zahrady klášterní, kam nevkročil nikdo –
když jiskřivý hlas Tvůj mi pravil, že venku na pláních
ohnivé máku je moře a prudké slunce tam hoří
a vzduch plný je zpěvu a řeky se bouřlivě valí
a lesy že čekají s vonným svým mechem –
tu šel jsem, mé dítě krásné. –
A hle – zde u Tvých schýlen nohou
a s čelem na divoké, žhnoucí Tvé hrudi
uprostřed ohnivých květů a duší znovu zas mladou
pohádku spřádám Ti o dálných městech...