„Má duše tvoji objala v těch chvílích.
Bolest v ní střásla
se stromu Marnosti pel květů bílých!
Wetzlaru světla nade strání sněžnou
jak teskně hasla!
Já Werthrem byl? A ty snad Lottou něžnou?
„Na cestu dálnou, hle, z tvých rukou zbraně!“
Ach, sladká písni,
jak Svaté noci dech mé líbej skráně,
než přejde čas a v červánků mdlém rdění
smrt z běd a tísní
srdci, jež zbloudilo, dá mír – a zapomnění!“