Tu obrazy před zraky tvými rostou
tak živoucí, že tají se ti dech.
To staletí jdou nízkou jizbou, prostou,
kde věnce, palmy tlí na bílých zdech –
Tu dětství Mistra zříš... dál Prahu... boje
za pravdu Páně, lidu práva, řeč.
Zříš Kostnici, Žižkovy chrabré voje,
zář zlatou kalicha, s ní palcát, meč...
Do ticha Krakovce se bouře mísí,
a její hřmění táhne Evropou,
svědomí její z lhostejnosti křísí
nad násilím a krve zátopou...
nad pustou křivdou, stohlavou to saní,
jež místo lásky msty jen sije chlad.
Ztad všecko zříš, až ku Lipanské pláni,
i Bílou Horu... osmý listopad!
Žár léta žhne nad krajem zádumčivým,
Šumavy hradba výš’ ční modravá.
Zvon polední svým puklým hlasem, tklivým,
jak zpíval by: „Buď, Pane, vůle Tvá...
ať Čechy krásné v blahém žijí míru,
a pravda Tvá v nich do věků se stkví!
Dej synům jejich ducha bohatýrů,
štít pevný též – ve svorném bratrství!“