V hodině půlnoční.

V hodině půlnoční jsem dlouho tehdy hrál svou píseň tesklivou, nad mládí mrtvolou – nad silhouettou střech když měsíc žlutý stál a smutek vířil závratný mou lásky violou.

A byl jsem sám. Tma kolem tiše lkala... vymřelou ulicí blíž přicházely stíny – – – V samotách duše mé se bouře vztekle rvala – s rukama spjatýma šly ve mně moje viny! –

Šly jedny s úsměvem – a druhé s chechtem v líci. (Směs tváří bělostných i lebek setlelých!) Ty jedny ospalé – a druhé věčně bdící – jak lampy oltářní ve chrámech ztemnělých –

V hodině půlnoční jsem dlouho tehdy hrál nad mládím svým, jež skonalo tak záhy, a stíny tajemné jsem blíže k sobě zval. Na nebi hvězdné shasínaly dráhy.