Tiše jde se mnou v podvečer
let zašlých zářným jarem,
s chladnou už touhou v srdci mdlém,
vyhaslým vášně žárem...
Krajinou schřadlou podzimem,
pod mraky bělavými. –
Nekývá už tam na ni Smrt
žlutými květy svými.
Měkce jde se mnou její stín,
zpěv teskný slyším zníti!
V samotě dvorec bělá se.
A nad ním luna svítí!