To obrázek jak z dávno zašlých časů!
Z listí a hroznů žlutavé zdi svítí
a v oknech svlačců fialové kvítí
v dnů podzimních mdle mihotavém jasu...
Tam z večera, když náměstíčko tichne
a před chrámcem se tmějí sochy svatých,
dvou dívčích hlasů, jarou touhou vzňatých,
z těch oken píseň opojivá dýchne...
V altánu starý pán při sklence dřímá.
Jej akord klavíru už nedojímá,
leč písně svatební když slyší slova.
Tu zří svou Lenku zas, jež v Pánu leží
a vlahým slzám brání se jen stěží.
By zahnal trud – číš vínem plní znova!